OTAZNÍKY NAD PAPEŽEM FRANTIŠKEM

Nedávno jsem četla v jedné katolické revue článek, který konstatoval, jak v Církvi svaté po takřka dva tisíce let katolický věřící praktikoval a dále předával víru v Ježíše Krista normální cestou křesťanských modliteb, mše svaté, svátostí, dobrých skutků, tradicí zbožnosti atd. které byly v podstatě obsaženy v přítomnosti faráře, křesťanské komunity, v katechismu a v Božím slovu v Písmu svatém, aniž by viděl nebo přímo znal papeže. Někdy znal možná svého biskupa díky nějaké slavné liturgii, která byla rezervována jedině jemu. Věřící křesťan, i když věřil, že vrcholem celé církve podle Kristovy vůle je papež a biskupové s ním spojení a tvořící učitelský úřad, a pak všichni kněží, řeholníci, zasvěcené osoby a laici, nepociťoval potřebu spojovat se přímo s “nejvyššími vrcholy”, aby svou víru prožíval.

S nástupem moderních technologií se postava papeže poněkud vynořila z určitého druhu soukromí, odkud dokázal dříve účinně řídit celé své stádo na celém světě, protože milost Boží, rychlejší a účinnější než světlo, účinně pronikala lidská srdce. Občas vystoupil na piedestal, kde začal přijímat tu pohanu, tu chválu, ale vždy s důstojným odstupem, jak se sluší na “zvláštní morální autoritu”, tu nejvyšší na světě, protože zastává od Boha svěřenou roli “Prostředníka mezi nebem a zemí”, mezi Božím majestátem a lidskou bídou.

Až přišel 13. březen 2013 a volba papeže Františka, která okamžitě vystoupila do popředí v záři reflektorů s takovým záběrem, že ihned vyvolala reakce často protichůdné, od těch, které mají ráz kolektivního triumfalismu, až k těm, které nemohou zadržet své krajní znepokojení nad některými jeho projevy a zcela neobvyklým chováním, nebo k odporu těch, kteří nejsou schopni akceptovat papeže stylizujícího se do role pouze jednoho z biskupů nebo dokonce ještě méně, jako by byl jedním z nás, protože není nic menšího než Zástupce Krista, nejvyššího a věčného Velekněze, když přijal od Krista skrze Petra klíče od nebe, tzv. primát, který spočívá nejen v moci “svazovat a rozvazovat”, tedy odpouštět hříchy, ale také moc vládnout Církvi.

Ale to, co nejvíce udivuje je, že papež František se nadále označuje jen za “biskupa Říma”, podepisuje dokumenty pouze jménem “František”, bez paraf, které připojovali všichni papežové ke svému jménu: “p. p.” tzn. Pastýř pastýřů. Papežská ročenka 2014 se objevila pouze s titulem biskupa Říma. A tak zatímco v Římě trůní postava Benedikta XVI. jako “Nejvyšší Pontifex ve výslužbě”, jakoby Bergoglio nebyl příliš přesvědčen, že chce vykonávat papežský úřad, nebo co horšího, pokládá tuto postavu tradičně od věků spojenou s církví a s Petrovým primátem za překonanou, aby tak přenechal prostor pro vládu, jak to sám navrhuje, ještě kolegiálnější, než to předpokládá církevní Tradice: “papež a biskupové s ním spojení!”. “Demokratická” vláda je svěřena z velké části místním biskupským konferencím, kterým je poskytována velká autonomie i přes velká nebezpečí, na která upozorňují průzkumy, jakoby pravda církve pramenila z hlasování a vyjádření většiny a nikoliv ze slova vtěleného Boha v Ježíši Kristu, pravda, kterou má papež jako svou povinnost střežit a neporušenou předávat.

Neuvěřitelný fakt, že to může být právě papež, který usnadňuje velice nejasným, zamlženým a zkomoleným způsobem ustupování od Petrova primátu, je znepokojující, ale zdá se, že to určitá proroctví předvídají, když mluví o tom, že se provalí dým satanův do chrámu, jak to řekl Pavel VI., a bude stoupat až k vrcholům církve. Jistota, že církev je Kristova a brány pekla ji nepřemohou, nás nedispensuje od povinnosti bojovat vytrvale na její obranu a žádat od Ducha Svatého dar rozlišování, abychom chápali, co se to právě děje, protože ďábel rafinovaně zamíchal karty a chce zamíchat i s námi.

Jsou to měsíce, co váhám vydat tento svůj alarmující text a dusím svou netrpělivost modlitbou, neboť jsem věrná a praktikující věřící, která miluje papeže a církev více než samu sebe, ale v určitém momentu jsem si řekla: Komu prospívá toto mlčení, tato moje vůle ospravedlňovat za každou cenu určité projevy, akty nebo tvrzení tohoto papeže, když hrubě skřípou v konfrontaci s trvalou naukou katolické církve? Neriskuji svým neomluvitelným mlčením, že se připojuji k onomu multikulturnímu a multináboženskému “sboru”, který mu zpívá hosana?

A skutečně, přes všechen jásot anonymních zástupů, jakoby na dálku řízených, přes všechny četné publikace o něm, knížky, trička, kterými jsou vytapetovány stánky, přes vánoční pozdravy, na kterých papež František líbá dítě a odsouvá do pozadí sv. Josefa, přes to a mnoho jiného je mnoho dobrých křesťanů, kteří se ocitli v krizi z důvodu záhadného chování tohoto papeže, jeho četných zcela nejasných výroků, které cenzurují jeho blízcí spolupracovníci z obav před skandálem a jiné musí být vysvětlovány a uváděny na pravou míru hodnými a horlivými kněžími, aby byly ve shodě s pravověrností a nevyvolávaly zmatek v duších. Mnohým z těchto výroků tleskají nevěřící nebo progresivní “vyspělí”, kteří uctívají tohoto papeže, protože se cítí posilněni ve svých bludech a chráněni božským milosrdenstvím bez nutnosti litovat nebo změnit život.

Dvě události mě obzvláště vyděsily:

1. Návštěva papeže v Quirinálu u prezidenta Napolitana (skandálně “vyznamenaného” medailí papežské univerzity v Lateráně, komunisty a relativisty, který nikdy nelitoval, že vede Itálii do záhuby). Ten zahájil svůj proslov, kterým vyzvedává papežovo dílo, těmito slovy: “Ke všem věřícím i nevěřícím dospěla Vaše koncepce církve a víry prostými, ale mocnými slovy. Zapůsobila na nás nepřítomnost jakéhokoliv dogmatismu, odstup od pozic, které “nechtějí zavadit ani o okraj nejistoty”, tento návrat k zásadě “zachovat prostor pro pochybnosti”, jak je to vlastní velkým vůdcům Božího lidu.

To je, prosím, syntéza, jak lidé dobré kultury pochopili nauku papeže Borgoglia: jako “triumf relativismu, nejistoty, pochybností” spojený s radostí nevěřícího, jakým je Napolitano, který si dokonce s papežem blahopřál k této krásné službě prokazované společnosti!

2. Poslední apoštolská exhortace “Evangelii gaudium”, která mi nahání husí kůži, protože je spředena z několika pravd, několika bludů a množství zmatků, které navíc kladou důraz na znamenitou dovednost Borgoglia smířit všechno protikladné do skutečně zapeklitého zmatku. Až do té míry, že církev, “polní nemocnice” má povinnost přijímat bez rozdílu všechny, nikoli jen ty opravdu obrácené, což je nerozum spojený s rizikem, že časem všichni budou reklamovat nárok slavit své pohanské kulty na našich posvátných oltářích ve jménu církve “chudé a pro všechny otevřené”.

Pravá chudoba církve je zdravá průměrnost církve (jeden velký světec říkal, že se světem je to špatné, jestliže s církví je to špatné). A jestliže se ve světě množí kalamity, nezaměstnanost, ekonomický úpadek na celosvětové úrovni, vraždy a zvrácenosti, je to proto, že se neúprosně hroutí také poslední pravá hráz proti zlu a hříchu ustanovená Boží mocí v katolické církvi ve světě, protože je umožněno řádit moci temnot. Protože zde se nejedná pouze o střety politiků na nejvyšší úrovni, nýbrž o nadpřirozený boj mezi mocnostmi zla a Světla, přičemž Světlo představuje církev, ve které již ani kněží nemají živou víru a chápou ji pouze jako časnou moc (pochopitelně ne zcela všichni).

Z toho důvodu jsem se rozhodla vystoupit na veřejnost. Není málo těch katolíků, které tíží strašné břemeno viny a velké utrpení, jestliže se necítí ve shodě s papežem. Těm radím, abych zachovali ve svém srdci pokoj a cítili se plně a věrně katolíky a četli si právem v Katechismu katolické církve (891, 892) a kánon 212 Kodexu církevního práva a přidali vhodnou četbu, kde jsou dobře dokumentovány dějiny církve, např. knihu prof. Roberta de Mattei: “Náměstek Kristův, Petrův primát mezi normalitou a výjimečností” (Fede & cultura).

Neboť jestliže je pravda, že katolík je povinen poslouchat papeže, je současně pravdou, že poslušnost není nikdy slepá a bezpodmínečná, protože nachází svůj základ také v přirozeném zákoně, v oné božské Tradici církve, podle které je papež strážcem a nikoliv tvůrcem nebo revolucionářem či cyklonem. Cyklon, kamkoliv vstoupí, působí jen škody a utrpení a všechno ničí. Dnešní móda odmítat transcendenci a hledat božství v lidech a v dějinách a v určitém druhu moderního panteismu může představovat vážné nebezpečí: zůstávat pouze u osoby (říká se tomu papolatria) může nakonec zcela nahrazovat Krista, třebas nevědomě a v dobré vůli.

První rozčarování nastoupilo právě v onen den jeho volby, když se Bergoglio představil v bílém šatu bez červené mozety, kterou papežové nosí alespoň při slavnostních příležitostech, začal pozdravem spíše jako politik než církevní představitel: Dobrý večer, bratři a sestry(!) místo Laudetur Jesus Christus nebo Dominus vobiscum! Pozdravem, který byl pro nás ledovou sprchou, i když nás pak vyzval k modlitbě v tichosti, aby byl zahnán démon, který vždy ohrožuje duše. Velcí papežové dějin volali k věřícím: “Děti! Drahé děti!” A my jsme se skutečně cítili dětmi papeže a církve, dětmi Božími se svatou hrdostí. Nyní se cítíme sirotky uprostřed všeho toho povyku, který dále vysvětlím.

1. Bylo to prezentováno jako znamení chudoby, když se papež František veřejně vzdal nejen zmíněné mozety, ale také také bílé kleriky z tkaniny rezervované výhradně pro papeže, zlatého pektorálu a prstenu, nemluvě o odmítnutí červené obuvi a papežského bytu.

Může se to jevit jako nevýznamné detaily, ale ve skutečnosti každý z těchto předmětů obsahuje symbolický význam, který překračuje pouhý aspekt hodnoty zlata nebo perel či čehokoliv jiného. Např. pektorál, který představuje zlatý kříž, obsahuje částečku relikvie Svatého Kříže, a zlatý prsten “Rybáře” připomíná papeži, že je jako sv. Petr především “rybářem lidí”. Zlato jako použitý materiál vždy představovalo královskou důstojnost, majestát, a jsou to starodávné drahocenné předměty, protože jsou předávány od papeže k papeži jako symbol něčeho transcendentního, co představuje závazek věrnosti a kontinuity s mandátem, který chtěl Kristus svěřit Petrovi jakožto prvnímu papeži. Proč nepoužívat tyto předměty s vysvětlením hlubokého významu obsaženého v jejich kráse? Odmítat tyto předměty je příznačné, protože v určitém smyslu to znamená také odmítání kontinuity s předchozími papeži.

Jestliže my v našem prostém životě se snažíme předat našim dětem a vnukům drahocenné předměty, které jsme přijali od prarodičů jako znamení “příslušnosti” k rodině, k domu, k příbuznosti, ať je či není jakkoliv vznešená, proč by papež, který nepředstavuje nic menšího než samotného Krista, nejvyššího Velekněze, nástupce Petra, Skály, na které Kristus zbudoval svou církev, všeobecně uznávaný jako morální hlava, proč by právě papež se měl vzdávat nejposvátnějších a obligátních znamení a zamíchat se jako “jeden z rovných” do anonymního davu, který si myslí, že je utvrzován ve víře, protože se ho dotýká, líbá a objímá i při úplné neznalosti nauky víry?

Budiž mi dovoleno přirovnání: co by se stalo z útvarů karabiniérů, horských myslivců čí policie, kdyby rezignovali na své uniformy, znaky, kokardy a stupně, ale také na určitou příslušnost a veřejnou službu, při které jsou k rozeznání také podle svého oděvu a chování? Co bychom si o nich mysleli, kdyby se při své službě dali do tance právě když jsou připraveni k přehlídce, jak to provedli žalostně mnozí biskupové v Brazílii během nejvyšší liturgické slavnosti, jakou je mše svatá, a tak ji vlastně znesvěcovali? A toto je nová móda, která proniká do liturgické modlitby s mlčenlivým souhlasem papeže!

A je-li pravdou, že i Kristus žil uprostřed lidu jako chudý, protože se narodil v jeskyni, hledal útulek v cizí zemi, živil se prací vlastních rukou pokorně uprostřed zástupu, tato jeho chudoba a prostota nikdy nebyla na újmu jeho identity, důstojnosti a autority: Naopak, přijal zlato a kadidlo tohoto světa, zasedal u stolu s bohatými a mocnými, aby k nim promlouval o nebeském království, poroučel nečistým duchům, kteří ho poslouchali, zmátl zákoníky a udivil kněze, když je žádal, aby ho uznali jako Bohem poslaného Davidova potomka, přijal hold davu, a titul “Mistře”: “Kdo je ten, který mluví s takovou autoritou?” Ježíš také poroučel a posiloval s velkou autoritou, nikoliv jako jeden mezi sobě rovnými.

Papežská moc v sobě obsahuje také povinnost soudit, vyslovit soud o dobru a zlu. Když papež Bergoglio vystoupil se svým historickým výrokem: “Kdo jsem já, abych soudil…”, je to, jakoby zapomněl na svou autoritu Kristova náměstka, takže pak na světě není autorita schopná vyslovit soud o jakémkoliv faktu, události nebo osobě. Jestliže papež nejedná v plném souladu s tradicí učitelského úřadu církve, může být pokládán za papeže? Buď se pak nacházíme, jak soudí někteří, v sedi-vakantismu, nebo v pochybném “papismu” kamuflovaném dobrotivostí, ekumenismem a irenismem. To je ovšem třeba co nejrychleji vyjasnit, jestliže opravdu milujeme papeže a církev.

K tomu ještě scházelo, aby se Bergoglio 4. ledna uprostřed vánoční doby vrátil a podtrhl onu dvojznačnou větu o gayích novou větou: Homosexuální páry předkládají dosud nevídané výchovné výzvy. Co to znamená? Těch jeho sibylských vět je již příliš, každý si je vykládá, jak chce, a vždy mají zapotřebí, aby je P. Lombardi nějak vysvětlil a “akrobaticky” uvedl do souladu s pravověrností a zamezil tak dalším pohoršením mezi věřícími. Ne nadarmo největší americká homosexuální revue navrhla Františka za “Muže roku”; jistě ne proto, že by se její vydavatelé obrátili, ale protože cítili, že papež potvrzuje jejich konání, jakoby dostali požehnání a povzbuzení, aby pokračovali na své cestě a svěřili ji Božímu “milosrdenství”. A na mnoha místech svět gayů vychvaluje papeže jako “oficiálního zastánce“ jejich práv. Asi to není to, co chtěl Bergoglio říct, ale lid to tak chápe a vtipy jsou upřesněním pro toho, kdo chce potvrdit své výroky. Papež má povinnost “hovořit málo, ale jasně”, zatímco mluví naopak příliš a zamlženě.

Je zde zřetelný kontrast mezi trvalou naukou církve, která pokládá “nečistý hřích proti přirozenosti” (nikoliv hříšníka, který má právo na naši úctu a kterého může soudit jen Bůh) za jeden ze čtyř hříchů, které volají před Boží tváří o pomstu spolu s hříchem dobrovolné vraždy, útiskem chudých a zadržování mzdy dělníkovi. Zajímavá je v tomto ohledu knížečka Fabia Bernaberiho pod názvem “Církev a homosexualita”, kde autor uvádí se širokou dokumentací přístup církve k této realitě od dob prvních apoštolů, např. sv. Pavla, postupně přes církevní Otce a velké světce a papeže, různé koncily až k nejnovějším dokumentům Kongregace pro nauku víry. Např. sv. Petr Damián tvrdí, že tato neřest převyšuje závažností všechny ostatní neřesti, a sv. Kateřina Sienská se nebojí použít jistě přiléhavých výrazů, když říká, že je to zlořečená neřest, která se hnusí i samotným démonům.

Již papež Benedikt a sám papež František označili za znepokojující, že existuje ve Vatikáně lobby gayů, snad tatáž, která podle názoru mnoha pozorovatelů donutila papeže Benedikta k demisi, aby prosadila intronizaci papeže s “mnohem širším rozhledem” (něco takového by nás opravňovalo pokládat volbu za neplatnou). Ale nadmíru odvážné je udání polského kněze dona Dariusze Oka, doktora výzkumu na oddělení filozofie papežské univerzity v Krakově, který udeřil hřebík na hlavičku, když mluví o novém druhu “teologického proudu“ v lůně církve, který se nazývá “homohereze” a je tak mocný, že hájí homosexuální kněze proti všem, kteří se odvažují s tím nesouhlasit. Don Oko začíná své znepokojující pojednání takto: Jestliže by hájení homosexuálních provinilců mělo být důležitější než osud chlapců a mladíků, než osud celé církve, kdyby to měl být fakt zcela záměrný, pak by to byla zrada církve, zrada spáchaná církví vůči mládeži.

Je faktem, že tento hřích měl v lidstvu místo od počátku, podobně jako další hříchy typu potrat, zabíjení nemluvňat, krvesmilství, krádež, vražda atd., protože život člověka na zemi je ustavičný boj s jeho nízkými pudy, ale to neznamená, že by se něco takového mělo stát náhle normálním nebo dokonce legalizovaným a oslavovaným činem. Tento hřích byl již ve Starém zákoně Bohem odsouzen jako trest Sodomy a Gomory, a když uvážíme, že i civilní zákony mnoha národů donedávna považovaly toto jednání za hodna těžkých sankcí, měli bychom to pokládat za dostatečné důvody a být přesvědčeni o jeho nebezpečnosti pro duši i tělo. Tělo totiž je tím vystaveno stupňující se invazi různých forem infekce nebo nezvratné septikémie, která často vede až k smrti. To je důvod, proč lékaři a psychologové pomáhají těmto osobám k osvobození z tohoto stavu, protože dvě těla stejného pohlaví nejsou “komplementární“ při sexuálním aktu, jak je tomu mezi mužem a ženou, ale jsou “používána” nepřiměřeně a násilně proti samotné anatomické skladbě těla a to má za následek nenapravitelná fyzická a psychická poškození, takže mnoho gayů je nuceno obrátit se k drogám dříve, než se oddají sexu.

A i když je na světě mnoho gayů, kterým se každý rok podaří vynikajícím způsobem vyřešit tuto situaci, viz např. Luca di Tolve, který vede úžasnou kampaň, nebo mnoho dalších, kteří přijímají život v čistotě a obětují Bohu vzniklé utrpení. Bohužel evropská lobby usiluje legalizovat mravní nezřízenost s odvoláním na domnělá práva gayů, pomáhá zločinné gender ideologii, zaplétající do sexu nevinné tvory již v jeslích. A kdo si dovolí nesouhlasit, velmi riskuje, jako v nejhorších totalitních režimech. Tato profanace nevinnosti, kterou prosazují nepřátelé lidí i Boha, je horší než potrat a svolává na svět Boží tresty. Musíme se velmi kát za svou mlčenlivou spoluvinu. Nacházíme se na tak dramatickém rozcestí dějin, že musíme být schopni obětovat všechno pro Pravdu Ježíše Krista, i kdybychom měli podstoupit pronásledování, jaké snášejí tisíce křesťanských bratří ve světě.

Papež František mluví často o milosrdenství, ale nikoliv o hříchu a obrácení. Pokud je hřích ignorován, ať jde o jakékoli špatné jednání, které více či méně uráží Boží zákon a lásku, nikdy nedospějeme k pokání a lítosti, které jsou pro odpuštění nezbytné, a pak je zbytečné mluvit o milosrdenství, které nikdy nemůže nahradit Boží spravedlnost a milost odpuštění, kterou Bůh uděluje tomu, kdo ho vyzývá s upřímným srdcem.

Papež František nám říká, že Bůh nám odpouští vždy, proto mlčí o hříších, jako je potrat, smilstvo, gender, vyhlazování křesťanů. … a naopak nám dává odpovědnost za smrt emigrantů ve vlnách moře. Tyto skutečnosti nás velice bolí, ale nejsou naším hříchem, ale hříchem těch, kteří je jen z touhy po zisku posílají na tyto riskantní cesty.

Lidstvo nemůže přehlížet Krista, pravého Boha, ani církev, kterou založil a která je pevnou hrází proti silám temna a naší nadpřirozenou obranou, jak to vyslovil sv. Petr: Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. V tom všem sehrává postava papeže zásadní roli, protože pro křesťany je Kristovým Náměstkem, tzn. nejvyšší duchovní autoritou a nejautoritativnějším morálním hlasem.

O tom je přesvědčeno zednářství, které si je vědomo nadpřirozené moci církve a chce neutralizovat její vnitřní duchovní sílu biskupů, kardinálů i samotného papeže, aby nakonec zničilo vazbu národů s papežem, aby ho oslabilo, učinilo zranitelným a mohlo s ním snáze manipulovat při nastolení “Nového světového řádu” podřízeného Satanovi, od kterého si bláhově slibuje moc a peníze. Aplikuje “vítěznou strategii”, která chce učinit z lidí masu oddanou osvobozenému sexu, který si představují jako právo i povinnost.

Kdo by dokázal vymyslet ďábelštější plán než ideologii gender, která má být závazná už v předškolním věku a dělat z lidí masu s vymytým mozkem, a nenachází jinou opozici než církev. Mnoho laiků, sdružení a škol brání právo dítěte mít matku a otce v řádné rodině založené na manželském svazku muže a ženy, jak tomu bylo dosud v celých lidských dějinách. Ale jaký hlas pozvedá církev proti těmto zločinným snahám? Bouří proti kapitálu, sociální nespravedlnosti, proti bohatství církve, ale žádná církevní autorita a tím méně papež František se nestaví proti ďábelskému plánu zaměřenému proti lidstvu, který je nebezpečnější než všechny jiné zločiny.

Zdá se, že papež Bergoglio degradoval “Petrův primát” na úroveň hypotetického “primátu sociálního” změřeného na otázky pedagogické, politické, ekumenicko – mezináboženské, zatímco církev nám vždy představovala jako hlavní papežův úkol POSILOVAT BRATY VE VÍŘE. To také Pán uložil prvnímu papeži před svým zajetím v Olivové zahradě: Šimone, Šimone, Satan si vás vyžádal, by vás tříbil jako pšenici, ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra neklesala, a ty, až se jednou obrátíš, utvrzuj své bratry (Lk 22, 31).

Spíše než utvrzováním bratrů ve víře je Bergoglio zaměstnán tím, jak utvrdit všechny v mezináboženském dialogu. Hlásání evangelia pohanům již není aktuální, protože ti si prý mají střežit hodnoty své původní kultury; také takové kultury, která praktikuje kamenování, mrzačení, mnohoženství, magický okultismus, protože tradiční hlásání evangelia je proselytismus.

Kristus však nepožadoval nic jiného než předávání jeho víry a nauky všem národům skrze slovo (fides ex auditu) a především skrze svátosti: křest nás činí Božími dětmi a smývá naše hříchy, ve svátosti pokání prostřednictvím kněze odpouští viny, dává sílu ve svátost biřmování, zmírňuje utrpení nemocných a odpouští jejich hříchy ve svátostném pomazání, posvěcuje důstojnost, svatost a jednotu manželů v manželství a obdařuje je darem života.

Tak to Kristus přikázal své církvi; za to se modleme a obětujme, aby ji uchránil ode všech novot a idolů, aby jí dal vytrvalost a trpělivost v utrpení a pronásledování pod vedením pravého a skutečně svatého papeže.

Autorka článku:
Patrizia Stella La Verità vi farrà liberi

Zdroj článku:
http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=otazniky-nd-papezem-frantiskem

Falešný prorok František říká: “BŮH NENÍ KATOLÍK”

Papež František hlásá, praktikuje a zdůrazňuje, že jedním z největších hříchů je přivlastňovat si jednoho boha proti bohům jiných. “Bůh není katolík,” řekl František. “Je ekumenický, je to jediný Bůh, jehož každé náboženství ».čte.« prostřednictvím svých svatých knih.”

Liberální demokracie byla, je a bude pouze zástěrou k tomu, aby se někteří lidé, pro něž je moc tak sladká, dostali k vládě, a to nejraději na všechna místa lidského konání, kde by mohli poroučet, být středem pozornosti, přijímat pocty a hodnotné dary, být populární, úspěšní, komandovat na svých pracovištích, žít v sexuální nevázanosti, na účet druhých, mít moc být někdy i blahosklonný, v krajních případech terorizovat obyvatelstvo, vraždit, vést války a podobně. Přesto třídní boj existuje. Ale nevede se mezi bohatými a chudými, jak ohlupoval davy Mordechai Levy, či Uljanov po matce Blank, ale vede se přímo mezi těmi, pro které je moc tak sladká a pak, v konečném důsledku hlavně mezi lidmi, kteří na jedné straně slouží Bohu a na druhé straně satanu.

V Písmu svatém se píše, že satan je vládcem tohoto světa a jeho vláda je vládou temnoty. A toto neříká nikdo menší, než sám Boží Syn, Pán Ježíš Kristus. Proto se ďábel vždy hrne k moci skrze lidi jemu poddajné a jeho vláda je nazvaná vládou tmy také proto, že cestu, jak se dostat k moci, drží pěkně za zástěrou, aby ji dal pouze těm, kteří se mu pokloní. A když už se dostlal k moci, v Písmu se píše, že se pak rád převléká za anděla světla a to tak, že na veřejnosti jeho vláda skrze své lidi působí mnohdy andělsky laskavá, osvícenecká, moudrá, ale je to vždy lež pro davy a konce bývají zlé, protože on je otec lži a jemu věrní berou od něho. V minulosti u nás to byly například vzletné fráze komunismu, dnes je to stejný hnůj humanismu.

Falešný prorok František a jeho zednářské pozdravy.

Spolek svobodných zástěr je velice rozšířen po celém světě. Aby se mezi sebou rozpoznali, používají k tomu obrovské množství gest, znaků, obrazů, hesel, atd… Jedním takovým rozpoznávacím znakem jsou také různé stisky rukou, jak dokumentují následující fotografie:

• http://mariapro.cz/zednarske-pozdravy/