Betlémská hvězda – odkaz mudrců.

Tak se jmenuje kniha, kterou napsal astronom Michael R. Molnar. Vydalo ji nakladatelství Academia, AV ČR, Praha 1, 2006. Z anglického originálu The Star of Betlehem: the legacy of the Magi přeložila Eva Žallmanová.
Unikátní význam knihy spočívá v tom, že předkládá poutavý vědecky podložený výklad v němž s pomocí astrologických, astronomických a historických vodítek řeší jednu z největších záhad světa: Co přivedlo tři krále do Betléma?
Obsah knihy koresponduje s liturgickým obdobím jímž procházíme, což je důvodem pro jeho stručný výklad s podstatným informacemi, pro všechny zvídavé, které tento fenomén zajímá.
Autor knihy, zabývající se též numizmatikou a studiem starověkých mincí uvádí, že příběh luštění hádanky hvězdy betlémské u něj začal – a také skončil – mincemi z Antiochie, která byla hlavním městem římské provincie Sýrie. Když je poprvé zkoumal netušil, že jej přivedou k bádání nad hvězdou mudrců. Nikdy nezapomenu, říká Molnar, na svůj úžas, když jsem si poprvé vzal k ruce Ptolemaiovu knihu Tetrabiblos, v níž jsem hledal vysvětlení symboliky Berana na jedné z mých antiochijských mincí. Věděl jsem, že podle odborníků je za symbol Judey považováno znamení Ryb, ne Berana, a Ptolemaiův údaj, podle něhož mince symbolizovala spíše Judeu, než Antiochii, mi nedal spát – mince přece pocházela z Antiochie, nikoli z Judey. Po dlouhých úvahách, jsem si uvědomil, že si sám sobě snažím vnutit nesprávnou domněnku ohledně symboliky mince, a chtě nechtě jsem musel akceptovat to, co napsal astrolog z doby před dvěma tisíci let: Beran byl souhvězdí Židů. Přijetí tohoto tvrzení ukázalo na souvislost mince s římským připojením Judey k Antiochii.. Po dalších úvahách jsem dospěl ke zjištění: teorie o tom, že hvězda mudrců se objevila v znamení Ryb, se mýlily.
Má zkušenost s Beranem na mincích, říká Molnar, mě přinutila začít studovat antické astrologické záznamy, což je docela obtížné pro astronoma, který na astrologii nevěří. Možná, že mi můj skeptický přístup pomohl podívat se na celou záležitost z nového zorného úhlu; cítil jsem povinnost ověřit si vše pomocí primárních pramenů. V průběhu tohoto výzkumu jsem přišel na to, že astrologie byla nedílnou součástí naší starověké kultury, která nerozlišovala mezi astronomií a astrologií. Antičtí astrologové byli vědci své doby, snažili se porozumět světu, který je obklopoval. Ze všeho nejvíce byli vskutku „moudrými muži“, kteří se svědomitě snažili vytvořit systém, který by je vedl a pomáhal jim pochopit fungování jejich světa. Navíc díky své roli rádců a císařů významně ovlivnili historické události. Při výzkumu, říká Molnar, jsem došel k přesvědčení, že vliv astrologie na západní dějiny a kulturu je do velké míry opomíjen (snad záměrně) a že tento nedostatek pozornosti vede pouze k zastírání pravdy. A nevidím nejmenší důvod, proč bychom měli skrývat nebo ignorovat dějinný význam astrologie. Jedině když budeme k práci astrologů přistupovat bez předsudků, můžeme odhalit skutečnou pravdu skrytou v našich dějinách a odkazu našich předků. Jejich téměř zapomenuté dědictví vyvstává v příběhu o narození Ježíše, kde astrologie přispěla k sestavení Matoušova záznamu o mudrcích a jejich hvězdě.
Ukázalo se, říká dále Molnar, že hvězda betlémská byla něčím úplně jiným, než jsem předpokládal. Podobně jako ostatní, i já jsem očekával spíše něco vizuálně atraktivního a dramatického, než tajemnou a vysoce intelektuální záležitost. Tak či onak si můžeme být jisti, že výjimečné okolnosti ze 17. dubna roku 6 př. Kr. byly tak skutečné a tak dramatické jako zářící kometa či výbuch supernovy. Na rozdíl od těchto velkolepých, ale z hlediska astrologického, nesmírně neblahých nebo bezvýznamných úkazů neslo znamení, utvořené Jupiterem a dalšími nebeskými tělesy v souhvězdí Berana, radostné, úžasné poselství o narození královské a Božské osobnosti v říši Heroda Velikého. Nyní se můžeme podívat na hvězdu nad vánočními jesličkami a můžeme si být jisti, že hvězda betlémská skutečně existovala.

Níže uvedený stručný výtah z Molnarovy knihy se soustřeďuje na fakta jejichž znalost je nutná pro porozumění hvězdě mudrců z pohledu astrologa, žijícího a praktikujícího v době krále Heroda Velikého.

Příběh podle evangelisty Matouše – Mt 2,1-16.

Nachází se zde zpráva o důvodu audience mudrců u krále Heroda. Je zde několik bodů, které jsou důležité pro kterýkoliv z výkladů betlémské hvězdy. Mudrcové se neptali, zda se narodil nový král. Na základě svých předpovědí věděli, že někde v Judeji se má nacházet budoucí vladař. Předpokládali, že o novém králi bude vědět také Herodes, ale místo toho zjistili, že ho jejich jednoznačné prohlášení ohromilo, stejně jako jeho rádce. Hvězda, kterou mudrcové viděli, tedy evidentně buď byla neviditelná, nebo, což je pravděpodobnější, šlo o nenápadný úkaz, který unikl pozornosti lidí, neovládajících magické praktiky. Herodes, jenž byl vychován v helénistické tradici, význam poselství mudrců pochopil, ale jeho reakce odhaluje jednu velice důležitou věc: věřil totiž, že mudrcové hovoří o Mesiáši, nikoli o obyčejném králi. A jelikož mesiášské proroctví, podle kterého měl král Židů ovládnout svět, bylo všeobecně známo, je zřejmé proč návštěva mužů, kteří se ptali po narozeném králi – možném Mesiáši – Heroda značně znepokojila.
Dva důležité kousky skládačky příběhu o hvězdě mudrců spočívají v zodpovězení otázky, jak mágové věděli, že se narodil král a že se narodil právě v Judeji. Proč pozorovali oblohu a hledali na ní znamení zrození nového vládce, a co se to vlastně na nebi odehrálo? Na základě čeho narození takové osobnosti předpověděli?
Jak již bylo uvedeno, znalost historického vývoje astronomie a astrologie je pro věrohodný, fakty podložený, výklad fenoménu známého jako betlémská hvězda nepostradatelná
.
Stručně lze interpretovat nejdůležitější poznatky astrologického a astronomického Molnarova bádání takto:

Hvězda na východě, která oznámila – s ostatním důležitými královskými astrologickými principy – mudrcům narození krále Židů byla, z hlediska astrologického, královská planeta Jupiter. Řecký výraz „en te anatole“ v Matoušově evangeliu se překládá doslova jako „na východě“, v astrologickém žargonu to ve skutečnosti znamená „za heliakického východu“ nebo „při ranním výskytu“. Heliakický východ nastává tehdy, když se planeta poprvé objeví na ranní obloze poté, co byla několik týdnů neviditelná kvůli příliš jasném Slunci.
Heliakické východy planet (hvězd) měly v babylónské a řecké astrologii velmi důležitou úlohu, neboť takový východ planety s následující fází v níž se objevila jako jitřní hvězda byl časem, kdy měla největší astrologický vliv. Pro astrology, kterými byli mudrci z východu, představovalo vynoření planety ze spalujícího žáru Slunce znovuzrození kosmické síly, které následovalo po smrti v jeho plamenech.

K zásadním starověkým historickým dílům pojednávajícím o filosofii astrologie, astrologii a geografii patří dílo Tetrabiblos (ve Čtyřech knihách). Napsal jej přibližně v roce 150 po Kr. Claudius Ptolemaios z egyptské Alexandrie a cituje se často jako jakási astrologická bible a ideální primární zdroj informací o astrologii provozované v době krále Heroda Velikého. V druhém díle této knihy (Tetrabiblos 2.3) se uvádí že, Coelesýrie, Palestina, Idumea, Judea jsou země jejichž vládnoucím znamením je Beran. Všechny země na Ptolemaiově seznamu tehdy byly součástí Herodovy říše, což je významný důkaz toho, proč mudrci putovali do Judeje a v Jeruzalémě se dotazovali krále Heroda na právě narozeného krále Židů.

Kdy tedy, ve vymezeném časovém rámci, tj. 10 př. Kr. – 5 po Kr., nastal heliakický východ Jupitera ve znamení Berana doprovázený dalšími astrologickými královskými principy? Moderní počítačová technika poskytuje odpověď, že pouze jednou a to 17. dubna roku 6. př. n. l., kdy Jupiter vycházel heliakicky jako jitřní hvězda v souhvězdí (znamení) Berana.
Ve skutečnosti Jupiter po svém heliakickém východu vůbec nezmizel, ale astrologický význam jeho pozice se průběhu roku 6 př. n. l měnil s tím, jak se planeta přesouvala z ranní oblohy na oblohu noční.
Další jeho heliakický východ v Beranu nastal až dvanáct let poté.
Heliakický východ, v tomto časově vymezeném období, byl doprovázen dalšími astrologickými úkazy, v knize detailně popsanými, které byly nutné k tomu, aby horoskop toho dne a té noci mohl být astrologem označen jako „královský“.

V překladu verše v Matoušově evangeliu, který popisuje chování hvězdy poté co mágové ukončili svoji audienci u Heroda a vydali se hledat dítě, se vyskytují obraty jako „šla ,napřed“ a „zastavila se nad“. Jsou to doslovné řecké překlady astrologických výrazů. Pomocí těchto výrazů objasnil Ivor Bulmer-Thomas podstatu podivných pohybů hvězdy mudrců.
Slovo proegen, („jít napřed“) souvisí s astrologickým termínem proegeseis, který skutečně znamená „jít napřed, nebo přesněji, „jít ve stejném směru jako obloha“. Planeta jde ve stejném směru jako obloha tehdy, když obrátí svůj pohyb zvěrokruhem z východního směru směrem západním, kterým se otáčí obloha. Staří Řekové považovali za „normální“ směr pohybu planety směr otáčení oblohy. Pohyb planety Jupiter, který „šel“ před mudrci západním směrem byl – v dnešním astronomickém pojetí pohybu planet – pohybem retrográdním (zpětným). Planeta se pohybovala „napřed“ ve vztahu k hvězdám na pozadí, nikoli před mudrci, kteří cestovali z východu. Kdyby antičtí astrologové přijali myšlenku, že se Země otáčí kolem Slunce, pochopili by, že zastavení a retrográdní pohyb planety jsou optické klamy způsobené pohybem Země, nikoli nějakou její vnitřní silou.
Retrográdní pohyb je jev způsobený tím, že Země je blíž Slunci než vnější planety, a tudíž obíhá kolem Slunce rychleji. Jupiter, Saturn a Mars, stejně jako Měsíc a Slunce (respektive Země), obvykle putují po zvěrokruhu východním směrem, v opačném směru než se otáčí obloha. Někdy se však zdá, že se tyto planety na několik týdnů zastaví a poté svůj směr změní. V této fázi řečtí astronomové a astrologové říkali, že se planeta pohybuje „napřed“, nebo že „jde napřed“ ve vztahu k hvězdám v pozadí, čili ve směru, kterým se pohybuje obloha.
Tento úkaz můžeme pozorovat například i v autě, když předjíždíme pomalejší vozidlo, za kterým někde v dálce jsou třeba stromy. Při pohledu zezadu se pomalejší vozidlo pohybuje vpřed ve vztahu ke stromům. V okamžiku, kdy pomalejší auto předjedeme, se na okamžik zdá, že se ve vztahu ke stromům pohybuje dozadu. Správná interpretace popisu toho, co řekli mágové, by tedy zněla, že se hvězda pohybovala napřed ve vztahu k hvězdám na pozadí, nikoli před mágy, kteří cestovali z východu.
Slovo proegoumenoi, které použil Ptolemaios (Tetrabiblos 3.11), je v podstatě týmž výrazem (proegen), který zvolil Matouš (Mt 2,9), což potvrzuje domněnku, že biblický text používal jazyk astrologie, jenž však v průběhu staletí ztratil svůj význam.

Značně matoucí je také konstatování, že se hvězda „zastavila nad“ (dítětem). Řecké slovo epano, které může za určitých okolností znamenat „nad něčím“, je v Ptolemaiových dílech vykládáno jako „nahoře“, tedy „na nebi“. Odborníci na biblické texty však tento obrat přeložili doslovně jako „nad“. Pokud si tento výraz převedeme do jazyka astrologie, znamená to, že se planeta zastavila na obloze, což samozřejmě znamená, že nad dítětem. Tato pasáž v Matoušově evangeliu má nesporně astrologický význam, který evangelista popsal zjednodušeně, doslovnými výrazy. I tak je však možné skutečný význam tohoto sdělení rozluštit.
Astrologický vliv zastavení nebo tzv. stacionarity vysvětluje proč je zmíněn v biblickém textu. Podle Ptolemaia sesílá stacionární Jupiter na Herodovo království neobyčejné požehnání (Tetrabiblos 2.4). K tomuto jevu, kdy se Jupiter „zastavil“ došlo v roce 6 př. Kr. dvakrát a to zhruba podobu jednoho týdne. Poprvé to bylo 23. srpna a po druhé kolem 19. prosince.
Možná by nebyla na škodu malá parafráze důležité pasáže Matoušova evangelia – parafráze, která odráží to, co mohl evangelistovi sdělit astrolog:
“A hle, planeta, kterou viděli při jejím heliakickém východu, zahájila retrográdní pohyb a dosáhla na obloze stacionárního bodu (který ukazoval) tam, kde bylo dítě”.
Z astrologického hlediska však nejdůležitější podmínkou zmíněnou v textu bible nebyl okamžik, kdy hvězda „šla napřed“ nebo kdy se „zastavila“, ale kdy „byla na východě“. Biblický text zdůrazňuje okolnost „na východě“ hned dvakrát, a to oprávněně: heliakický východ byl v případě planety, jakou je Jupiter, obdobím největší síly. V tom okamžiku Jupiter, jenž má moc udělit dar vládcovského potenciálu, se vynořil ze zničujících paprsků Slunce a plně projevil svou astrologickou sílu.

Zpráva vypovídající: „Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí“ (srv. Mt 2,10) , svědčí o tom, že jim pohled na Jupitera za jehož světlem putovali do Jeruzaléma, nezastínily mraky a že jsou u cíle.

Poslední novodobé vysvětlení naznačuje, že základem královské konstelace a podstaty hvězdy mudrců mohly být tři samostatné konjunkce mezi Jupiterem a Saturnem v roce 7 př. Kr. v souhvězdí Ryb. Této teorii byla věnována pozornost až v renesanci. Otázka však zní: byly to konjunkce, nebo jiný úkaz, který mohl mágy zaujmout? Z astrologického hlediska by konjunkce mohly být zajímavé, teorie však zdůrazňuje zejména hledisko astronomické, konkrétně viditelné přiblížení obou planet. Podle této teorie byly konjunkce významné, protože byly viditelné na východě po západu slunce. Těm, kdo věří, že biblický text naznačuje, že se hvězda mudrců na nebi objevila více než jednou, nabízí sled tří konjunkcí přijatelné vysvětlení. Avšak teorie tří konjunkcí má slabinu, protože východ planet po západu slunce, tj. východ akronický, není to, čemu antičtí astrologové říkali na „východě“.
Hlavní nedostatek teorie však spočívá v tom, že tyto konjunkce se odehrály ve znamení Ryb, což není astrologické znamení Židů. Trojitá konjunkce v roce 7. př. Kr. je tedy astronomickou teorií, která neodpovídá principům a praktikám starověké astrologie a proto ji lze zpochybnit.
První křesťané, původně v Římě, slavili svátek Kristova narození na přelomu dubna a května. Na počátku třetího století vyslovil Klement z Alexandrie (asi 150-215) teorii, že se Ježíš narodil na jaře, buď mezi 20.-21. dubnem, nebo 20. května. (Stromata 1.21.145).
Není známo, který rok měl Klement na mysli, ale v roce 6 př. Kr. byla obě tato data astrologicky velice významná, i když o něco méně, než 17. duben. Kdyby se Ježíš narodil pouhé tři nebo čtyři dny po heliakickém východu Jupitera, některé z klíčových aspektů královské konstelace by byly stále platné.
V Lukášově evangeliu je napsáno, že v době narození Ježíše nocovali pastýři v té krajině pod širým nebem (Lk 2,7.8), To je v souladu s výše uvedeným výkladem, neboť mudrci od východu připutovali, zhruba po třech měsících, do Betléma v ročním období, kdy pastýři pod širým nebem nocovali.

Nejstarší zmínka o oslavě Ježíšova narození 25. prosince pochází z římského dokumentu známého jako Filokaliánský kalendář z roku 354 po Kr.., ale může obsahovat také starší odkazy k roku 336 po Kr. Z těchto historických záznamů je zřejmé, že 25. prosinec, jako datum oslavy Ježíšova narození, zřejmě stanovil již císař Konstantin Veliký (324-337) nebo některý z jeho tří synů, jenž vládli po něm (337-361).

Saturnálie, jako pocta Saturnovi, bohu zemědělství a úrody, byly nejoblíbenějším svátkem ve starověkém pohanském Římě. Oslavy začínaly v Saturnově chrámu původně 17. prosince a trvaly od tři do sedmi dnů a končily ještě před 25. prosincem. Historikové, proto upozorňují na dva další významné důvody, proč byl zvolen právě 25. prosinec jako den Ježíšova narození. V roce 275 po Kr. císař Aureliánus určil 25. prosinec dnem „Die Natalis Solis Invicti“ (Narozeniny Neporazitelného Slunce). Božstvo Neporazitelné Slunce bylo nazýváno „srdcem vesmíru“, jelikož řídilo život na Zemi střídáním ročních dob stejně jako dne a noci. Část z jeho slávy se přenesla i na římské císaře, kteří byli často považováni za jeho vtělení.
Druhý svátek, slavený 25. prosince, souvisel s tajným kultem Mithry, který byl velmi oblíben vojáky po celém římském impériu. Mithra byl nebeský bůh, považovaný za toho, kdo způsobuje předcházení (precesi) rovnodenností. Podle uměleckých děl souvisejících s Mithrou, která se dochovala do naší doby, vládli Mithra a Neporazitelné Slunce vesmíru společně – to znamená, že řídili pohyby hvězd a planet.

Řada odborníků je přesvědčena, že Císař Konstantin Veliký, velký přívrženec křesťanství, respektive jeho tři synové, vymýtili slavení oblíbených pohanských svátků tak, že jim dali křesťanský charakter. Titul „Slunce spravedlnosti“, se nachází v Písmu sv. u proroka Malachiáše (srov. Mal 3,20), kde „spravedlnost“ zahrnuje moc a vítězství. Je aplikován na Krista a sehrál svou úlohu při vzniku liturgických svátků Vánoc a Zjevení Páně, které nahradily starověké pohanské slavnosti, oslavující Neporazitelné Slunce a Mithry.

Křesťanský mnich Dionisius Exiguus, v roce 533 po Kr., ustanovil 25. prosinec roku 1. př. n. l.., jako datum narození Ježíše a počátek křesťanské éry určil o týden později, na 1. leden roku 1. n. l. V důsledku toho se datem Herodovy smrti stal rok 4. př. n. l. Protože historické důkazy naznačují, že se Ježíš narodil v průběhu Herodovy vlády, je zřejmé, že Dionysius udělal v součtu let vlády římských císařů chybu.. (Dokonce i v jeho době se učenci přeli o to, o kolik let vlastně přeskočil). Odborníci na bibli však souhlasí s tím, že  25. prosinec roku 1. př. n. l., tedy datum, které vybral Dionysius, neoznačuje narození Ježíše; pro určení skutečného data jeho narození potřebujeme více, fakty podložených, důkazů, které předložil a publikoval Michael. R. Molnar.

Astrologie byla nedílnou součástí naší starověké kultury. Zřejmě z těchto důvodů nebylo Matoušovo sdělení obsahující astrologickou terminologii, určeno pouze křesťanům židovského původu, ale také širšímu helénistickému světu, v němž měli astrologové velký vliv a jejich předpovědím byla věnována značná pozornost. Důkazem jejich vážnosti je  skutečnost, že byli přijati na audienci u krále Heroda. Text bible dokazuje, že narození krále Židů bylo potvrzeno vyznavači jiného náboženství, kteří praktikovali uznávaný obor – astrologii. Uvědomíme-li si význam který astrologie měla v helénistickém světě, nemůžeme pochybovat o tom, že ovlivnila také Matoušův text.